Jablonec bude
zase makat!

Do třinácti let jsem žil v ulici 5. května, kousek od autobusového nádraží. Náš dům už dnes nestojí, protože musel ustoupit novému bulváru. Vedle něj byl ďolík plný stromů. To bylo naše hřiště, kde se scházela většina dětí z celé ulice, včetně romských. Patřil jsem ještě ke šťastné generaci dětí, které po příchodu domů hodily aktovku pod stůl a vracely se až za soumraku. Kousek odtud stával zámeček Schlaraffia. Celé místo je dnes k nepoznání. Bulvár vznikl, mnoho domů zmizelo, ale pro lidi, kteří tam žijí, se podle mě nic moc dobrého nestalo.

Když mi bylo třináct, rodiče koupili dům u Novoveského koupaliště. Je to moc příjemné místo, které se hodně změnilo hlavně díky péči majitelů domů v této čtvrti. Novoveské koupaliště už dnes koupalištěm není. Areál se sice opravil, ale původnímu účelu už neslouží, což je s ohledem na současné změny klimatu velká škoda. Mohlo to tam žít úplně jinak.

Od třinácti do pětadvaceti let jsem závodně sportoval a téměř každý den chodil na Střelnici. Tehdy to byla skutečná meka atletiky a podmínky byly skvělé. Měli jsme k dispozici stadion, který později musel ustoupit zájmům fotbalu. Postupně se rozpadl i celý funkční celek od zázemí Hotelu Sport až po Srnčí důl. Dnes v podstatě není na co navázat a tehdejší atmosféra je pryč.

Přitom by stálo za to pokusit se celý areál znovu pospojovat a smysluplně rozhýbat. Doby, kdy sem jezdily na soustředění reprezentace z různých koutů světa, jsou dávno pryč, ale ten areál je svým způsobem tak jedinečný, že by podle mě stálo za to tu myšlenku oživit.

Až když jsem začal víc cestovat a získal srovnání. Dokud člověk nevystrčí krk z krabičky, ve které žije, těžko pozná, co všechno může fungovat jinak. Jsou města, kde okamžitě cítíte dlouhodobou vizi, atmosféru a energii. Čím víc jsem srovnával, tím víc jsem si v Jablonci všímal věcí, které se nedějí, a přemýšlel, kde je ta pověstná žába na prameni. Jablonec je už dlouho městem jedné politické strany, která doslova obklíčila celou řadu procesů, které se tu dějí ku prospěchu jedinců nebo zájmových skupin.

Neřeba ukazovat na nikoho prstem, každý se může sám zamyslet nad tím, proč se poslední čtyři roky v Jablonci nic zásadně nového neudálo a těsně před volbami se začaly na zdech objevovat murály. Líbí se mi jako každému jinému, ale město potřebuje kontinuální rozvoj, ne jen pozlátko před volbami. Čtyři roky se díváme na to, jak je papíru dost, tužka vždy nabroušená, snů plno, ale realizace žádná.

Jsem podnikatel, a i když jsem GREPA Networks prodal a v telekomunikacích už nepodnikám, stále pracuji na jiných projektech, dnes už téměř výhradně mimo Jablonec. Původně jsem ani nechtěl v jablonecké politice výrazněji pokračovat, ale v zastupitelstvu jsem zůstal. A tím pádem se mě nepřestaly dotýkat věci, které se ve městě dějí. Proti některým krokům současného vedení jsem často burácel a postupně jsem se tak nějak ocitl v roli přirozeného lídra.

Jenže jedna věc je kritizovat a druhá ukázat, že to jde lépe. Proto do toho jdu znovu.

Jsem už u čtvrtých voleb a dobře vím, jak složité bylo v minulosti sestavovat kandidátní listiny a hledat kvalitní osobnosti. Tentokrát máme opravdu silnou sestavu, která spojuje lidi z mnoha profesí a s dlouhou profesní zkušeností. Stanislav Říha, David Mánek, Josef Hejtmánek, Jitka Baláková, Milan Sas, Josef Hurt, Lenka Urbánková, Jakub Šplechta, Milan Kouřil, Adéla Machalová, Stanislav Dubský, , Dušan Molitoris, Tomáš Cvrček , Ondra Hanko , Jana Pastuchová a mnoho dalších. Ti všichni přinášejí podněty, nápady a konkrétní návrhy řešení.

A co je pro mě stejně důležité, sedli jsme si i lidsky. V politice je to někdy nevídané, protože politika bývá většinou o sólistech. Tady se nám opravdu podařilo dát dohromady lidi, kteří spolupracují a táhnou za jeden provaz.

Velká práce nás čeká v administrativní části magistrátu. Současné vedení se podle mě snažilo téměř všechno obklíčit pravidly a nařízeními, která rozvoj města zbytečně svazují. Máme Koncepci mobility, Urbanistickou strategii a řadu dalších dokumentů, které je podle mě potřeba projít, zrevidovat a tam, kde je to nutné, upravit tak, aby byly k rozvoji města co nejvstřícnější a zároveň zachovaly jeho charakter.

Základní a jasná pravidla samozřejmě být musí. Kolem nich ale musí zbývat dost prostoru pro život, fantazii a tvorbu. Nechceme lidem radit, jak mají žít. Chceme nastavovat taková pravidla a vytvářet takové prostředí, které jim každodenní život usnadní a nechá prostor pro vlastní nápady, podnikání i radost ze života.

Vždycky jsem také chtěl k rozhodování o Jablonci přitáhnout občany i podnikatele. Totéž platí pro jednotlivé části města. Osadní výbory jsme vytvořili v dobré víře, ale dostaly málo prostoru. Právě lidé, kteří v dané lokalitě žijí, přitom často nejlépe vědí, co tam skutečně potřebují.

Velký prostor pro úspory vidím také v lepší koordinaci staveb jednotlivých investorů. Ti připravují obnovu nebo rozšíření sítí a další stavby v dlouhodobém horizontu. Potřebujeme jejich kroky co nejlépe sladit v čase a tam, kde to dává smysl, k nim připojit městské investice. Ve výsledku by město nemělo připomínat labyrint, ve kterém nikdy nevíte, kde vás uzavírka vcucne a kde vyplivne. Některé složité stavby se bez úplných uzavírek neobejdou, ale i ty lze lépe připravit a včas dodat podklady pro navigační systémy.

Stačí se podívat na parkování. Máme třeba prázdné parkoviště na Horním náměstí, zato Saskovu, Korejskou a další ulice ucpané auty. To není řešení, jen přesunutí problému o několik ulic vedle. Místním to komplikuje život a problémy to působí i zimní údržbě. Tady bude potřeba sednout zpátky ke strojům a vrátit parkování do lidsky přívětivé podoby.

Podobně se dívám na představu, že ideální město je město bez aut. Auto pro mnoho lidí není rozmar, ale prostředek, který potřebují k běžnému fungování. Například Koncepce mobility podle mě počítá s tím, že velká část Kokonína bude modrou zónou a auta budou stát převážně ve dvorech. Nejsem si jistý, jaké konkrétní zlepšení to místním přinese.

Ještě vážnější je bezpečnost. Subjektivní pocit bezpečí je podle mě v Jablonci na nejnižší úrovni, jakou si pamatuji. Potřebujeme doplnit stavy městské policie, zvýšit počet pěších hlídek i nočních hlídek a být častěji v rizikových místech. Musíme také lépe propojit majitele problémových domů s městskou policií a sociálními službami. Romský výbor a komunitní koordinátoři mohou pomoci zachytit problémy včas a hledat řešení dřív, než přerostou v konflikt.

Musíme se také všemi zákonnými možnostmi věnovat problematice lidí bez domova, kterých je podle údajů, se kterými pracujeme, evidováno přes tři sta. To je z mého pohledu obrovské číslo. Je to téma zejména pro kolegu Davida Mánka, který se dlouhodobě zabývá sociálními službami.

Samozřejmě platí, že čím víc budeme investovat do bezpečnosti, tím méně nám zbude na další potřebné investice. Vnitřní dluh města - silnice, liniové stavby a městský majetek - je enormní. O to důležitější bude hlídat náklady a hledat úspory tam, kde dávají smysl.

Na začátku chci říct, že je to daň, kterou z velké části odmítám už z principu. Moje vnitřní filozofie je taková, že daň z nemovitosti může mít své místo u podnikatelských objektů nebo nájemního bydlení. U vlastního bydlení bych ji nejraději zrušil úplně a nahradil jinou selektivní daní.

Nechci populisticky tvrdit, že stát ani město daně nepotřebují. To asi všichni chápeme. Jde mi především o jistotu soukromého vlastnictví. Představte si manželský pár, který celý život pracuje, vydělává a koupí si dům. Jeden z manželů odejde a veškerá tíha nákladů zůstane na druhém, často s nepříliš vysokým vdovským důchodem. V takové chvíli člověk počítá každou korunu a daň z nemovitosti může být další významnou zátěží. Soukromé vlastnictví domu, ve kterém člověk prokazatelně žije, by podle mě nemělo být zatížené žádnou daní. Osobně bych považoval za lepší hledat příjmy například ve spotřebních daních u produktů, kde má spotřebitel možnost volby. To, že je trend v zahraničí opačný a daň z nemovitosti bývá výrazně vyšší, ještě neznamená, že to musíme kopírovat.

Město se samozřejmě nemůže vyhnout části daně stanovené státem. Má ale možnost pracovat s koeficientem a zátěž rozlišovat podle typu nemovitosti. Je mi jasné, že už tímto prohlášením se pro někoho ocitám v kategorii populisty. Jenže pak se musíme podívat také na výdaje města.

Současná koalice výrazně navýšila počet zaměstnanců města, aniž by to obyvatelé pocítili jako odpovídající zvýšení výkonu nebo rozvoje. Nárůst mzdových nákladů je zhruba 55 milionů korun ročně a není to jen tím, že město nyní ze svého financuje nepedagogické pracovníky ve zřizovaných školách. Další náklady představuje to, čemu říkám jablonecké architektonické hračkářství. Architektonická soutěž a následná projektová dokumentace na přestavbu budovy bývalé nemocnice v Bezručově ulici za celkem zhruba 20 milionů korun jsou pro mě noční můrou. Je to projekt, u kterého vidím mizivou šanci na realizaci a obávám se, že zestárne v šuplíku. A podobných studií a soutěží už město zaplatilo víc. Zvýšený výběr daně z nemovitosti se pak samozřejmě hodí.

Pokud město bere, je třeba, aby jinde dokázalo zase dát. Jestli od podnikatelů vybírá daň z nemovitosti, měli by to pocítit v lepších podmínkách pro podnikání. A hlavně je potřeba s nimi mluvit.

Když jsem byl na radnici v letech 2018-2019, zahájil jsem setkávání s podnikateli v jabloneckém kině. Chtěl jsem vytvořit platformu, kde se ti lidé jednak poznají mezi sebou a mohou si navzájem vytvořit nové podnikatelské příležitosti, ale zároveň nám řeknou, co od města potřebují, aby mohli lépe fungovat.

Město a podnikatelé musí spolupracovat. Firmy a živnostníci vytvářejí pracovní příležitosti pro obyvatele a investují v Jablonci. Ty investice pak vidíme všichni. Právě proto je role města ve vztahu k místním podnikatelům tak důležitá.

Rozhodně nebudeme rušit projekty jen proto, že nejsou naše. Všechno nejdřív znovu projdeme. Tam, kde bude dávat smysl pokračovat, budeme pokračovat. Jinde může být potřeba projekt znovu otevřít, upravit nebo restartovat. U zásadních témat bych do rozhodování rád mnohem víc vtáhl osadní výbory.

Jasným příkladem je terminál, který už prostě musíme zrealizovat. Po téměř osmi letech příprav věřím, že se konečně začne stavět. Můžeme se bavit o tom, jestli výsledkem bude skutečný dopravní terminál, nebo velmi drahé autobusové nádraží. Do projektu už ale bylo investováno přes 50 milionů korun a v této fázi je podle mě jeho realizace prakticky nezvratná.

Stejně tak musíme pokračovat ve smysluplných zelených projektech. Popírat klimatickou změnu je blbost. Je tady a nemůžeme ji přehlížet. Máme jedinou možnost - přizpůsobovat se jí a hledat řešení, která dávají smysl. To musí být kontinuální práce bez ohledu na to, kdo je právě u vesla. V jednotlivostech se můžeme názorově lišit, ale cíl musí být jasný.

Jablonec určitě nemá špatné služby. Horší je to s dostupným bydlením. A tady říkám úplně jasně - dáme k dispozici všechny nepoužívané městské byty, kterých je téměř sto. Buď je opravíme sami, nebo je nabídneme budoucím nájemníkům, kteří budou mít zájem podílet se na jejich opravě.

Chceme také zrekonstruovat Neptun a další městské nemovitosti a část nájemních bytů přednostně nabídneme mladým sezdaným párům. V kombinaci s modernizací škol a školek, lepší bezpečností města a podporou ZUŠ a DDM Vikýř by to podle mě měl být zdravý základ pro to, aby mladé rodiny měly důvod v Jablonci zůstat. A nesmíme zapomínat ani na sport. Nabídka sportovního vyžití je v Jablonci opravdu velká a je potřeba ji dál rozvíjet.

Nechci být před volbami zbytečně kategorický, ale je to příběh, který se v různých obměnách opakuje. Majitel mi Dobrou Vodu před několika lety osobně nabízel zhruba za 13 milionů korun. Dnes je nabídka 32 milionů a ODS a Starostové příliš okatě tlačí na to, aby koupě prošla.

Ten pozemek má v územním plánu určité zařazení a bez rozhodnutí města tam nikdo nepostaví například sídliště, které by z něj udělalo developersky mimořádně zajímavé území. Nemáme proto důvod panikařit, že nám ho někdo „vyfoukne“. Kdyby ho někdo koupil a za vlastní peníze tam dál provozoval sportovní areál, pak jedině dobře. Osobně tomu ale příliš nevěřím.

Pokud se vrátím takzvaně zpátky ke strojům, chci se na podobné investice dívat podnikatelsky. Než se do něčeho pustíme, uděláme si SWOT analýzu, vyhodnotíme rizika a příležitosti, připravíme ekonomicko-investiční model a teprve potom se rozhodneme, zda investovat.

Přiznávám, že kdyby majitel přišel s cenou, kterou nabízel tehdy mně, asi bych nad tím příliš dlouho nepřemýšlel a pro koupi bych ruku zvedl. Taková částka by pro mě byla přiměřená, město by výrazně nezatížila a došlo by ke scelení části území. Dnešní částka je ale o mnoho vyšší a jsem přesvědčený, že je vice než násobně nadsazená. Podobný pocit jsem měl i u Tajvanu nebo ubytovny Neptun.

Rozhodně z toho nechci dělat předvolební téma. Po volbách bych se pečlivě věnoval záměru, analýzám a odborným odhadům. Pro mě je to stále otevřená otázka - rozhodovat musí kupní cena, reálné využití a společenská poptávka, kterou zatím příliš neslyším.

Je to obehraná píseň a mám pocit, že si z ní stejně každý pamatuje hlavně to, co chce. Celý příběh je ale delší a začal dávno předtím, než jsem se stal primátorem.

Při rekonstrukci dnešní budovy městské policie vznikl nápad zahrnout do dotačního projektu také jablonecký kamerový systém. Dotaci město získalo a samotnou technologickou část realizovala společnost Telmo, která tehdy oslovila GREPA Networks s dotazem, zda dokážeme v souladu s projektem zajistit datovou komunikaci ke kamerám. Systém jsme navrhli a zrealizovali. Už tehdy ale část páteřních propojení běžela přes optickou infrastrukturu GREPA Networks, protože pro požadovaný objem dat tehdy prakticky nebyl dostupný cenově přijatelný rádiový spoj. GREPA přitom neznala podmínky dotace.

Zásadní problém vznikl na věži jablonecké radnice, která byla jedním z hlavních vysílacích bodů. Antény tam byly podle informací, které jsme se dozvěděli až později, instalovány bez potřebných souhlasů památkové péče a stavebního úřadu. Při opravě pláště věže jsme dostali požadavek přemístit je na lešení. Když se následně ukázalo, že se antény nemohou vrátit zpět na věž a lešení se muselo demontovat, požádal nás tehdejší ekonomický náměstek Miloš Vele, abychom situaci technicky vyřešili.

Antény jsme proto rozmístili na naše vysílací body, upravili síť a dál zajišťovali komunikaci kamerového systému. A tady začal vznikat zásadní problém. Když systém dlouhodobě provozujete, máte s tím náklady - energie, pronájmy střech, dohled, servis, zaměstnance. GREPA tyto služby několik let zajišťovala bez úhrady od města. Systém navíc stárnul a když některý bezdrátový spoj dosloužil, připojili jsme kameru k naší optické síti, protože nebyla vůle investovat do nových spojů.

Na náklady a potřebu vztah smluvně narovnat jsme upozorňovali opakovaně. Později jsem pochopil, že celá situace byla z právního i dotačního pohledu mnohem složitější, než jsem tehdy věděl. Přemístěním antén a faktickým předáním provozu GREPA Networks vznikl problém z hlediska zadání zakázky i podmínek původní dotace. Za problematický považuji také dokument, kterým tehdejší primátor Petr Beitl žádal správce dotace o souhlas s přechodem na optickou infrastrukturu, aniž by ale dostatečně jasně uvedl, že šlo o infrastrukturu soukromou.

Na posledním zastupitelstvu před volbami v roce 2018 pak byl schválen úkol narovnat bezesmluvní vztah s GREPA Networks a byl svěřen primátorovi města. Po volbách jsem se primátorem stal já, takže jsem se ocitl ve střetu zájmů. Neměl jsem tehdy mnoho politických zkušeností a k řešení jsem přistoupil hlavně prakticky, jako podnikatel. Nechal jsem u renomované společnosti zpracovat odhad ceny poskytnutých služeb, který tehdy vyšel na něco přes pět milionů korun. GREPA přitom před volbami své služby oceňovala a požadovala necelé dva miliony.

V koalici to vyvolalo velkou nepohodu a zaznívaly pochybnosti, zda celý systém skutečně běží přes infrastrukturu GREPA Networks. Následovalo dočasné odpojení komunikace, které mělo ukázat, jakou část systému společnost skutečně zajišťuje. To, co následovalo, už je známé. Jako jednatel společnosti jsem musel projevit účinnou lítost a tím byla věc ukončena. V té době už jsem primátorem dávno nebyl.

Nové vedení města pak situaci vyřešilo v zásadě v intencích původních požadavků GREPA Networks, bez ohledu na to, jaká byla znalecká či odhadní cena. Nechtěli jsme víc, než co jsme původně požadovali. Z pohledu společnosti šlo o úhradu za prokazatelně poskytované služby a po celou dobu jsme zajišťovali, aby kamerový systém fungoval.

To, co je fér pro mě, nemusí být fér pro někoho jiného. Já mám ale radost z několika konkrétních věcí. Vždycky jsem chtěl k rozhodování o dění v Jablonci přitáhnout občany i podnikatele. Měl jsem proto pravidelné dny otevřených dveří až do 22 hodin, kdy za mnou mohl se svým problémem přijít každý. Zahájil jsem také setkávání s podnikateli v prostorách jabloneckého kina. Bohužel obě aktivity byly po mém odchodu zrušeny.

Velkou radost jsem měl z toho, že se mi tehdy podařilo přesvědčit hejtmana Martina Půtu, že tramvaj mezi Jabloncem a Libercem je potřeba zařadit do krajské dopravy. Kraj a město následně podepsaly memorandum, na jehož základě kraj na provoz tramvaje přispívá 25 milionů korun ročně. Když to sečtu podle období, se kterým pracuji, znamená to zhruba osmkrát 25 milionů, tedy 200 milionů korun, které nemuselo město hradit ze své kasy. Když si vzpomenu, že o mně tehdy noviny psaly, že chci tramvaj zastavit…... Myslím, že tenkrát nebyl nikdo, kdo o tramvaj bojoval víc než já.

Další věc, ze které mám radost, je záchrana provozu umělecké školy na Horním náměstí. Kraj tehdy zrekonstruoval školu v Podhorské ulici a chtěl tam přemístit veškerou výuku a budovu na Horním náměstí městu vrátit. Tehdy za mnou přišel její dřívější ředitel pan Dostál a přinesl knihu o budově a její historii. Věděli jste, že si tu školu postavili sami skláři, protože věděli, že si musí vychovávat své nástupce? To prostě nešlo nechat být.

Napříč politickým spektrem je několik osobností, se kterými si spolupráci umím velmi dobře představit, a doufám, že najdeme společnou řeč. Rozhodující pro mě nebude samotná značka, ale ochota skutečně pracovat pro Jablonec.

Současně nechci opakovat model, kdy se sejdou názorově velmi odlišné strany, rozdělí si malý jablonecký rynek na jednotlivé části a vzájemně si do nich nemluví. Podle mě jsme výsledek takového fungování viděli v posledních letech. Chyběla společná vize, která by město posunula, a místo ní vznikalo několik malých “dvorečků”, kde se vykutilo velké množství dokumentů, teorií a pravidel.

Proto bych byl nejraději za co nejsilnější mandát pro naši kandidátku. Ne proto, abychom nemuseli s nikým mluvit, ale abychom mohli nést jasnou odpovědnost za to, co prosadíme, i za to, co se nám nepodaří.

Moje drahá rodina obrátila oči v sloup a zeptala se mě, jestli to po tom všem mám zapotřebí. Mám ale její podporu a velmi si jí vážím.

Dnes je pro mě zároveň jednodušší, že už jsou všechny děti velké. Na některé mnohdy nechutné útoky nereagují a neberou si je osobně tak jako před sedmi lety. I proto bych si přál, abychom společně budovali Jablonec, ve kterém se našim dětem bude líbit a kde budou chtít pokračovat po nás.

Chci dostat příležitost ukázat, že Jablonec může mít silnou vizi, jasný směr a lepší energii. Že může hospodařit rozumněji a být vstřícnější ke všem, kdo v něm žijí. A pokud to během čtyř let nedokážeme, nezasloužíme si, aby nám lidé příště dali svůj hlas. Tak je to podle mě spravedlivé.